19.1.2017

O letních prázdninách v roce 2014 jsme otestovali poprvé elektromobil Peugeot Ion a vypravili se v něm ve čtyřech lidech na elektrickou rodinnou dovolenou. Minulý rok jsme si výlet úspěšně zopakovali.

V roce 2014 vedla cesta z Ostravy přes Prostějov a Brno na Vranovskou přehradu do Bítova. Přes rakouské Stockerau do Vídně. Pobyli jsme v bratislavském botelu u mostu SNP a nakonec otestovali rychlonabíjecí trasu Greenway západním Slovenskem přes Žilinu zpět do Ostravy.

Po 2 letech od koupě prvního elektromobilu, jsme si v květnu 2016 pořídili další. Do rodiny k Pežíkovi, s najetými 30 tis. km, přibyl druhý Peugeot Ion, Bělásek. Tříletá ojetinka s 13 000 km, která dříve sloužila skupině ČEZ, paradoxně v nedalekém Havířově.

Protože byla tehdy na leasing od Peugeot ČR, vyzvedávali jsme si ji, jako ve správném Havlově absurdním dramatu, pro změnu až v Praze, v Peugeot Domanský. Věrni tradici jsme s Běláskem na konci letních prázdnin také podnikli rodinnou dovolenou.

Kratší, zato prověřenou pobytem v Bílých Karpatech a kopci na moravské i slovenské straně krásného pohoří. S bydlením v chatce na bývalé táborové základně Českých drah, kurzem ekologického stavitelství, pobytem v hliněném domku i ekovesničce. A jak to celé tentokráte dopadlo?

Z hlediska rychlonabíjecí infrastruktury se za tu dobu na Moravě událo hodně. K lepšímu. V srpnu 2014 jsme museli nuceně stavět v Prostějově a navštívit na několik hodin místní koupaliště, než se nám Pežík nabil na pomalém nabíjecím stojanu hotelu Tenis Golf. De facto obyčejné domácí zásuvce na venkovním plechovém stojanu. A ještě s pomalým nabíjecím kabelem 230V 10A, standardně dodávaným výrobcem k autu. Další zastávkou byla legendární rychlonabíječka NetDataCom pana Tinky na brněnském výstavišti, brána č.9. Ta je tam dodnes, jen už zpoplatněná v síti evmapa.cz.

V Bítově posloužily obyčejné zásuvky hotelu a penzionu, ve Stockerau rychlonabíječka ELLA na dálničním odpočívadle, ve Vídni rychlonabíječka Wien energies v obchodní čtvrti plné mrakodrapů. Na Slovensku jsme si užívali bezplatné sítě Greenway podél celé naší cesty. Ze Žiliny jsme pak dojeli na jedno nabití až domů.

V srpnu 2016 jsme využili po cestě do Velké nad Veličkou pouhé 2 rychlonabíječky. K první, typu DBT, firmy Inchanet pana Kubiše ve Valašském Meziříčí, jsme plně naloženi dorazili odpoledne se 44% baterie a 6 dílky baterie z 16. Každý dílek odpovídá u Peugeotu Ion 1 kWh a v létě po městě zhruba 9 km dojezdu.

Ale na dálnici a s klimatizací (topením) klidně jen 5 km. Jde o malý městský elektromobil, vývojově 10 let starý, takže od něj nelze čekat zázraky typu 130 km po dálnici při tempomatových 110 km/hod. s vyhříváním sedadla a volantu v +2 C, jako třeba v moderní Kia Soul EV se skoro dvojnásobnou kapacitou baterie a tepelným čerpadlem.

Tentokráte jsme nenavštívili bar v sousedním fitcentru ani nedalekou restauraci. Už po 15 minutách jsme s 82% pokračovali dále. Nabito zdarma 6 kWh, 14 dílků baterie z 16, dojezd, díky předchozí rychlé jízdě po čtyřproudovkách, jen 94 km. K další plánované zastávce ve Zlíně, nové rychlonabíječce ČEZ, to stačilo bohatě. S 6 dílky baterie a 50 km dojezdu jsme k ní dorazili po 55 km a konečně nabíjeli na novince z dílny ABB. Ve zkušebním provozu, tedy zdarma. Displej sliboval dobití ze 40 na 80% baterie za 22 minut.

Bylo tak dost času na prohlídku přilehlého autosalonu BMW ze skla a oceli, v jehož celém pravém spodním křídle byla expozice elektromobility. Vévodila jí 2 bílá auta, elektrické BMW i3 a plug-in hybrid BMW i8. Na dělící stěně visel designový nabíjecí wallbox, na ploché obrazovce jelo dokola předváděcí video.

Expozici stylově doplnil futuristicky tvarovaný BMW bicykl. Leč v sobotu odpoledne bylo již zavřeno a přes sklo to nebylo to pravé ořechové. V přilehlé administrativní budově Spur, s provozem 24/7, jsme proto trochu zplundrovali nápojový automat a použili toaletu. Nabíjení skončilo dříve. Po 15 minutách jsme měli 82% baterie, nabito 5,87 kWh, 14 dílků baterie z 16 a dojezd 97 km.

Cesta dále probíhala podobně jako přes Vsetín do Zlína, projížděli jsme pomalu městy a vesnicemi moravského jihu, hojně posetými displeji obecních radarů, s výhružně trčícími kamerami. Nejen ony bděly, několik policejních vozů ve firemních barvách i civilu plnilo vrchovatě státní kasu.

Po 62 km jsme se zbylými 3 dílky baterie z 16 a dojezdem 19 km konečně dorazili na táborovou základnu. Doslova a do písmene na slovensko moravském pomezí. Státní hranice vedla po železničním náspu a cedule „Pozor, státní hranice“, se tyčily hned vedle strážní chatky, na vjezdu po polní cestě ze slovenské strany.

Po příjezdu vzbudil elektromobil Bělásek mezi ostatními spalováky zaslouženou pozornost. Jak svojí malou velikostí, tak tím, co jsme z něj postupně vyskládali. Přičemž skoro vše, až na 2 spacáky a 1 tašku, bylo opravdu vzadu v kufru za pátými dveřmi. Sice od podlahy až po strop a vnitřní zpětné zrcátko sloužilo jen k očnímu kontaktu s dětmi, ale tak jsme s Pežíkem před 2 lety cestovali také.

Jako správní elektromobilisté jsme hbitě našli dostatečně dimenzovanou elektrickou zásuvku 230V 16A a dali auto přes noc v ceně pobytu nabíjet. Ekologický vůz k čerstvě přestavovanému bývalému Tesco baráku jídelny na společenský slaměný dům s hliněnými omítkami. Vybaveni programovatelným nabíjecím kabelem s rozsahem 6-16A od firmy R-evc pana Richtra, jsme raději zvolili jen 8A.

Času jsme měli dost a nikdy nevíte, kde všude rozvod je a co všechno je na pojistkovém okruhu za spotřebiče připojeno. Vyplatilo se to. Když jsme nabíjeli podobně o pár dní později na plných 16A, záhadně vypadávaly pojistky. Viník se našel. Správce tábora připojil – stylově v dílně - do zásuvky čepovací a chladící zařízení pivního soudku. Jen co chlazení najelo, bylo po chlazení, čepování i nabíjení.

Pobyt v táboře probíhal za příjemného letního počasí přednáškami a praktickými venkovními ukázkami ekologického stavitelství Petra Skořepy. Děti měly vlastní program s – moderně pojmenováno – animátorkami. Když jsme zrovna necpali slaměné balíky do dřevěné konstrukce, nemíchali hliněné omítky, neohřívali vodu v solární parabole, nebudovali altán, venkovní hliněnou pec nebo nestavěli hrad z nepálených cihel, tak jsme ve volných chvílích elektromobilem navštěvovali okolí.

Rozhledny, kostely, hrady, farmy, větrné mlýny, muzea i zvláštnosti, kdy státní hranice u železniční stanice Vrbovce prochází středem parkoviště. Přijíždíte po moravské silnici na moravské parkoviště, zatočením před vchod do budovy se ocitáte na Slovensku. Včetně nezbytného hraničního kamene na malém zeleném dělícím pruhu uprostřed parkoviště.

Nebo když slovenští chalani chodí hrát fotbal z domu přes silnici na fotbalové hřiště na Moravu. Hraniční kameny jsou hned vedle v příkopu. Je tam na co koukat a vše pohodlně v dojezdu malého městského elektromobilu. Ostatně poprosit o nabíjení v cíli by nebyl problém, jen to nebylo zapotřebí.

I když jsme se někdy vraceli nadoraz, kopcovitá krajina umožňovala využívat rekuperaci naplno a vždy alespoň pár dílků v baterii zbývalo. Rychlým nabíjecím kabelem jsme dokázali náš elektromobil nabít z nuly za 4,5 hodiny do plna. Jinými slovy po dopoledním ježdění šlo auto na zásuvku a po odpolední svačině jsme mohli znovu vyrazit na dlouhý výlet.

Ani zde jsme nezapomněli na elektromobilní osvětu. Kromě večerní přednášky s letáčky a závěrečnou diskusí jsme zájemcům zdarma nabídli nejen svezení, ale i řízení našeho elektromobilu. Většina pak měla o budoucím pohonu svého vozu jasno. Zejména dámy byly nadšeny jednoduchým ovládáním a svižnou tichou jízdou. Ostatně tyto reakce z různých akcí dobře známe a víme, že ženy nesmějí zkoušet řídit elektromobil. Protože pak už nebudou chtít nic jiného :-)

Druhou část pobytu jsme strávili v Ekovesnici na Slovensku. Elektromobil se s přehledem šplhal do kopců, například běžně absolvoval 3,5 km s převýšením skoro 300 metrů. S hojnou rekuperací pak sjížděl dolů, kdy dokázal dobít i 1 dílek baterie = 1 kWh. V Ekovesnici jsme nabíjeli ze soběstačného domečku, který byl ale dočasně připojen i na veřejnou elektrickou síť.

Ovšem svými rozměry, konstrukcí, osazením FV panelem, baterií, kamínky s termočlánkem a ohřevem teplé vody sluncem, byl ukázkou jednoduchého, avšak sofistikovaného bydlení pro 2 nenáročné lidi. Nebyl spojen se zemí a dal se převézt na přívěsu nebo nákladním autě kde libo.

Ekovesnice pak byla přehlídkou různých funkčních technologií, využívajících v maximální možné míře znalosti přírody a selský rozum našich předků. Třeba permakulturní zahradu, zalévání samospádem, kombinaci rostlin proti škůdcům, kořenovou čističku odpadní vody, vyvíječ bioplynu z odpadu, sušení ovčí vlny sluncem a odmašťování dešťovou vodou.

Nebo jímání a využití dešťové vody pro bydlení, moderní i čistě přírodní sušárny ovoce, bylin či hub, suché kompostovací WC s pilinovým zásypem, ploty z proplétaného či vršeného proutí. Dále chov rozličné drůbeže včetně pávů či zvířeny včetně poníka a osla, pojízdné králikárny či kurníky jako živé sekačky, kompostéry i klasické hnojiště, prostě mnoho zapomenutého a dříve využívaného, s mírným vylepšením pro dnešek za minimálních nákladů.

Kromě spaní pod širákem, ve zmíněném domku, jurtě, pyramidě, opravdové zemljance či dřevěném přístřešku, jste mohli vyzkoušet i plnohodnotný slaměný dům s hliněnými omítkami a rákosovou střechou dispozice 3+1, domek ve svahu se zelenou střechou, hliněnou trucovnu pro jednoho spáče, kterou odnese v rukách pár chlapů nebo speciální středověký vojenský stan.

Často jsme i zde vyráželi autem do okolí a někdy doslova cestou necestou. Až se člověk divil, kudy všudy malý městský elektromobil, s kolečky jak u dětské stavebnice, projede.

Zpáteční cesta s plně nabitým vozem s dojezdem dle palubního počítače 115 km byla už jen rutinou. Proto jsme se cestou zastavili ještě v leteckém muzeu v Kunovicích a ejhle, hned vedle prodeje vstupenek sloupek se zásuvkami. Původně určený pro případný stánek s občerstvením nebo zmrzlináře, ale protože sousedil s parkovištěm, obsluze muzea by nabíjení elektromobilu nevadilo. Nevyužili jsme ho, ale v případě nouze dobrá informace. Po 71 km jsme zastavili u rychlonabíječky ABB sítě ČEZ ve Zlíně.

Zkusili jsme si trochu pohrát s možnostmi nabíjení a opakovanou volbou se dostali až na 15 dílků baterie z 16 a dojezd 106 km. Nabití 1,07 kWh nad původních 14 kWh trvalo jen 8 minut, ale zbývajících 11% do stovky odhadla nabíječka ABB na neskutečných 52 minut! Testujeme s mírou, a jelikož mezi námi žádný Mirek nebyl, s díky jsme odmítli.

Ve Valašském Meziříčí jsme skončili po 55 km se 44% baterie. Nabíjeli 20 minut na 82%, 14 dílků baterie z 16 a dojezd 97 km. Je velmi příjemné, jsou-li funkční rychlonabíječky takto blízko od sebe. Ne nadarmo je mají na Slovensku co 50-80 km a staví je s filozofií, aby z žádného místa na mapě nebylo k nejbližší rychlonabíječce dále, než 80 km.

Nyní už hurá domů. Dojeli jsme po 67 km s 3 dílky baterie z 16 a dojezdem 26 km. Naše druhá elektrická rodinná dovolená se vydařila. Pobyli jsme v krásném prostředí s příjemnými lidmi a jen tak mimochodem najeli zdarma i 622 elektrických kilometrů.