BÍLÝ CUKR. Všichni ho známe, všichni ho jíme. Cukr provází lidstvo už několik století. Nedovedeme si bez něj představit náš jídelníček. Většina z nás už ale asi také zaznamenala, že se o něm hovoří jako o tzv. bílém jedu. Všichni víme nebo aspoň tušíme, že nám neprospívá. Přesto ho dál kupujeme, nedokážeme se ho vzdát. Sladíme s ním jak naše jídla a nápoje, tak i jídla našich dětí. Bílý, rafinovaný cukr, o kterém zde bude řeč především, je vyloženě pro naše tělo škodlivý a nemá ani jeden jediný pozitivní efekt. Dává nám pouze příjemně vnímanou sladkou chuť.

Jako cukry označujeme sacharidy, které se vyznačují sladkou chutí.

Jednoduché cukry (monosacharidy)

Jsou to základní sacharidy, které už dále nelze štěpit na jednodušší. Jsou základní stavební jednotkou všech složitějších sacharidů. Mají sladkou chuť. Hlavní monosacharidy jsou tyto:

• Glukóza (hroznový cukr, dextróza)
• Fruktóza (ovocný cukr, levulóza)
• Galaktóza (mléčný cukr)

Disacharidy

Vznikají spojením dvou monosacharidů. Většinou chutnají sladce. Nejvýznamnější jsou tyto:

• Sacharóza (řepný nebo třtinový cukr)
• Maltóza (sladový cukr)
• Laktóza (mléčný cukr)

Složené cukry (polysacharidy)

Vznikají spojením více monosacharidů. Nechutnají sladce. Patří mezi ně např. tyto:

• Škroby – rýže, brambory, obilniny, kukuřice
• Celulóza - vláknina
• Glykogen - živočišný škrob
• Inulin – cibule, česnek, čekanka, topinambur, kořen pampelišky, jam, artyčok, agáve

Cukr v přirozené podobě, tedy jako sacharid obsažený v ovoci, v rostlinách, je pro nás nejlepší volbou. Takový přirozený cukr nám velmi prospívá, protože spolu s cukrotvornými látkami nám rostlina / sladký plod dodává celý komplex nezbytných živin, které právě jako harmonický celek působí v našem těle příznivě. Spolu se sladkou chutí tak přijímáme i vitamíny, minerály, stopové prvky, enzymy, vlákninu a spoustu dalších látek. Nikdo na světě nedokáže vyrobit bílý cukr tak, aby jednoznačně pozitivně působil na naše zdraví. Komplexní pozitivní působení celého plodu nebo rostliny nedokáže ani napodobit.

V současné době konzumujeme především bílý syntetický cukr. Jeho spotřeba neustále roste. Kupujeme jej už jako samozřejmou potravinu, vnímáme jej jako normální, přirozenou součást naší stravy. Víme ale, co to ten cukr ve skutečnosti je? Většinou víme jen to, že se cukr vyrábí z řepy cukrovky nebo cukrové třtiny. A to nám obvykle ke spokojenosti kupodivu stačí. Nezajímá nás proces výroby, jak ten cukr vlastně vzniká, co se s tou řepou stane a co pak dělá takový vyrobený cukr v těle už vůbec ne…

Výroba cukru

Bílý cukr se vyrábí z řepy cukrovky nebo z cukrové třtiny. Výsledkem je z rostliny extrahovaná chemikálie (izolovaný cukr), která nemá s přírodou už vůbec nic společného. Zde je citace přesného popisu průmyslové výroby cukru z knihy Zdraví v ohrožení od Josefa Jonáše a Jiřího Kuchaře:

„Náš bílý cukr většinou získáváme z řepy cukrovky. Ta se po umytí nakrájí na řízky a pak se vyluhuje. Aby se cukrová šťáva vyčistila, přidává se vápno. Tento proces zničí v důsledku své alkalické reakce skoro všechny vitaminy. Do tekutiny smíchané s nehašeným vápnem se přivede kyselina uhličitá, aby se vápno vyloučilo. Takto nasycená tekutina se napumpuje do filtračních lisů, aby se cukrová šťáva oddělila od sraženiny. Po dalším zpracování síranem vápenatým, kdy je šťáva současně odbarvena kyselinou sírovou, tedy vybělena, se řídká šťáva odpařováním promění ve velmi hustou šťávu a vaří se ve vakuu, až zkrystalizuje. V odstředivce se potom oddělí sirup a surový cukr. Poté, co sirup kvůli získání surového cukru nižší kvality několikrát podstoupí svařování, ochlazování, krystalizaci a odstřeďování, zbývá jako výsledný sirup melasa s vysokým obsahem necukernatých látek. Ta se používá k výrobě lihu a také ke krmení dobytka. Surový cukr, ve kterém už nejsou vůbec žádné vitaminy, musí být ještě v rafinériích přeměněn na spotřební cukr, k čemuž je třeba opětovné čištění vápnem a kyselinou uhličitou, opětovné bělení kyselinou sírovou. Na závěr následuje filtrace přes živočišné uhlí a krystalizace.“

Výroba (rafinace) cukru tedy zbaví řepu i třtinu všech vitamínů, minerálů i vlákniny, které se v rostlinách před výrobou přirozeně vyskytovaly. A právě všechny tyto živiny naše tělo potřebuje nezbytně ke zpracování cukru. Údajně je k tomu potřeba až 60 ti látek! Pokud v potravě s cukrem nejsou v dostatečné míře obsaženy všechny tyto potřebné látky, tělo si je vezme z vlastních zdrojů. A pak chybí někde jinde v těle, kde jsou potřebné zase pro jiné funkce. Živiny, které konzumací rafinovaného cukru ztrácíme především, jsou např. vitamín B1, vápník, hořčík, selen, křemík, lithium, chrom.

Není sacharóza jako sacharóza

Sacharóza je označení jak pro přirozený cukr, který vznikl v cukrovce nebo třtině přirozeně procesem fotosyntézy, tak i pro chemicky izolovaný (tovární, rafinovaný) cukr vzniklý technologickým procesem. Proto vzniká řada nedorozumění při výkladu o prospěšnosti nebo škodlivosti cukru. Chemicky izolovaný cukr má sice stejný chemický vzorec jako přirozený cukr v řepě nebo třtině, ale neobsahuje životně důležité látky tak jako cukr v přirozených potravinách a tudíž má jiné fyziologické účinky. To je důležité pro pochopení celého cukrového tématu. Jakékoliv průmyslově získávané cukrové izoláty neobsahují důležité substance pro komplexní pozitivní působení v těle.

K čemu cukr potřebujeme

Všechny složené cukry si tělo nejprve rozštěpí na jednoduché cukry (monosacharidy). Jednoduché přírodní cukry jsou hlavním palivem našeho těla, našich buněk. Zejména glukóza.  Jednoduchý cukr v podobě glukózy je vstřebáván ze střev do krve. Krev jej transportuje do buněk, kde se rozloží na uhlík a okysličí a tím vzniká teplo a energie. Část uhlíku se uloží do zásoby pro budoucí energetickou potřebu. Při trávení cukrů vzniká také voda a mastné kyseliny a aminokyseliny. Koncentraci glukózy v krvi udržuje hormon inzulin, který produkuje slinivka břišní.

Jak nám průmyslový cukr škodí     

• Obírá nás o vitamíny, minerály a další životně důležité látky.
• Oslabuje naši imunitu.
• Narušuje acidobazickou rovnováhu v těle (cukr je silně kyselinotvorný).
• Překyseluje žaludek a může způsobovat zánětlivé změny na sliznici.
• Poškozuje funkci neuronů a tím narušuje proces učení a paměti.
• Poškozuje játra a vyvolává chaos v látkové výměně.
• Prokazatelně vede např. k těmto onemocněním: obezita, zubní kaz, cukrovka, osteoporóza (řídnutí kostí), hyperaktivita, akné, onemocnění jater, žaludeční vředy, infarkt myokardu, zrychluje stárnutí, aj.

Závislost na cukru

Další hořkou skutečností je, že častou konzumací rafinovaného cukru se na něm stáváme závislí. Štěpením sacharózy se vytvářejí opiáty tlumící bolest a nelibost a vedou k návyku a závislosti. Závislost na cukru je údajně srovnatelná se závislostí na alkoholu nebo nějaké tvrdé droze. Můžeme namítnout, že přece nejíme cukru zas tak moc. Když se nad tím ovšem hlouběji zamyslíme, zjistíme pravý opak. Dorty, buchty a moučníky, zákusky, oplatky, bonbony, žvýkačky, čokolády, zmrzliny, sladké pečivo, sladká teplá jídla, nápoje. Kromě vyloženě sladce vnímaných potravin ovšem konzumujeme další potraviny, které bílý rafinovaný cukr také obsahují, a u kterých bychom to ani nečekali (hovoříme o tzv. skrytém cukru), např. chléb, hořčice, masové, rybí i zeleninové a ovocné konzervy, hotové pokrmy a další. Najdeme jen velmi málo potravin, kde není přidaný žádný cukr. Že by výrobci o získávané závislosti na cukr věděli a přidávali jej do potravin záměrně, aby si pojistili dobré prodeje svého zboží? Jinak si to vysvětlit neumím.

Menší či větší závislost na cukru můžeme vypozorovat podle známých projevů:

• Opakovaný rituál konzumace sladkého (např. při večerním sledování televize nebo k pravidelné odpolední kávičce) může přinést první varovné příznaky jako nelibost a rozmrzelost, když sladkost v danou chvíli nebudeme mít k dispozici.
• Ztráta sebekontroly. Např. spořádáme celou čokoládu, místo abychom si vzali původně zamýšlený jeden kousek. Následují pocity provinění, osobního selhání, vzteku, zlosti.
• Střídání fází bez sladkého a následně ztráta sebekontroly přehnaného mlsání.
• Nutnost jíst každý den něco sladkého.
• Množství konzumovaných sladkostí nenápadně roste.
• Vznik, udržování a doplňování skrýší se sladkostmi.
• Představa nejíst vůbec žádný cukr během nějakého časově omezeného období je pociťována jako násilí na našem těle.
• Cukru se nelze zříct. Dochází ke konzumaci sladkostí, i když už ani moc nechutnají… Vzniká frustrace z konzumace cukru, která je zaháněna další konzumací cukru…

Závěr

Na závěr této první části bych chtěla zdůraznit, že sacharidy a tedy i cukry pro zdravé fungování našeho těla potřebujeme. Neměli bychom se jim vyhýbat. Musíme si však být vědomi, že není cukr jako cukr. Jednoznačně bychom měli upřednostňovat přirozené sladivé zdroje v podobě čerstvého, případně sušeného ovoce. Jak se v dostupných druzích potravinových sladidel vyznat, o tom bude druhá část článku o cukru.

 Reference:

• Josef Jonáš, Jiří Kuchař: Zdraví v ohrožení, hořká pravda o sladkém cukru, vydavatel: Eminent, vydáno v roce 2013, ISBN 978-80-7281-464-0
• William Dufty: Cukrové trápení, vydavatel: Pragma, vydáno v roce 1998, ISBN 80-7205-619-0