Téma vody na pozemku je jedním ze základních permakulturních témat. My, lidé, jsme naprosto závislí na vodě, stejně jako celý přírodní systém. Platí staré moudro: „Kde je voda, tam je život“. Je proto třeba s vodou zacházet s náležitou péčí a snažit se udržovat její stav v našem okolí v rovnováze.

V dnešní době už o rovnováze vodního systému vůbec nemůžeme mluvit. Snažíme se různými zásahy a opatřeními (jakkoliv malými či velkými) přispět k nápravě a znovunabytí tolik potřebné rovnováhy ve vodním ekosystému.

V posledních staletích naše civilizace provedla mnoho zásahů do přírodních ekosystémů, které se nyní jeví jako velmi nešťastné. Sklízíme výsledky práce našich předků. Naši předchůdci si bohužel mysleli, že ví nejlépe, jak hospodařit. Jak přírodu přizpůsobit svým potřebám a jak ji ovládnout.

Vodu na polích a lukách považovali za nežádoucí prvek. V domnění zajištění lepší úrodnosti se začali vody v krajině zbavovat. Prošli jsme si obdobím vysoušení krajiny. Počínaje přehrazováním řek, umělými zásahy do jejich přirozeného toku, narovnáváním, betonováním, splavy, odstraňováním přirozených mokřadů a tůní, odvodňováním polí, a nakonec to vše doplnili nadměrným čerpáním vody z řek k závlahám průmyslově pěstovaných plodin.

Zvykli jsme si na moderní vymoženost splaškové kanalizace, kdy naše výkaly splachujeme vodou, dokonce pitnou! Stále více majitelů zahrad si pořizuje bazény, které opakovaně napouští !pitnou! vodou a nezapomínají je pravidelně čistit chemickými prostředky. Na zahradách domů se současně stal standardem umělý parkový systém, převzatý z reprezentativních zámeckých zahrad šlechty. Základem je „betonový“ jedno druhový trávník, který opakovaně stříháme na pár centimetrů výšky a nezapomínáme ho pravidelně zavlažovat, protože přirozeně vysychá. Jak jinak, než opět pitnou vodou! Časté je „obohacování“ trávníku jedovatými herbicidy, abychom dosáhli rychlejšího růstu toho správného odstínu zelené, mohli jsme jej opakovaně sekat a nerostlo tam kromě jednoho druhu trávy nic jiného. Na živého brouka v takové trávě těžko narazíme…

Copak jsme se zbláznili? Zvykli jsme si na obrovské plýtvání vodou, jako ostatně na plýtvání vším, co máme k dispozici, bez jakéhokoli přemýšlení.

Výsledkem jsou krajinou rychle protékající a vysychající řeky, tůně, mokřady, jezera, také pole, louky a veškerá zeleň. Klima se tím více otepluje a celá krajina trpí suchem nebo naopak přívalovými dešti a povodněmi, které nemají kam zasáknout, voda jen proletí krajinou směr moře.

Příroda vždy reaguje na naše zásahy. Budou-li naše současná a budoucí opatření vycházet z principů přirozeného fungování přírody, budeme-li se inspirovat samotnou přírodou, bude to ta správná cesta. Naším přičiněním můžeme navrátit vodu do krajiny. Můžeme se vrátit k příznivému stabilnějšímu klimatu 4 ročních období bez extrémních výkyvů. Každý může přispět, bez rozdílu. Změny však musí vycházet z uvědomění a rozhodnutí každého z nás, v čem a jak může změny realizovat. Změny, které nás čekají a které jsou nevyhnutelné, budou možná nepopulární a jejich zavádění bude pomalé. Většinou totiž nejsme ochotni měnit své zvyklosti a čekáme, že změny udělá někdo jiný za nás. Ale tento pasivní přístup není dále udržitelný, nelze čekat na souseda nebo obec, kraj, vládní opatření. Mnoho malého u sebe může udělat každý. I plné jezero je pouze mnoho kapiček vody.

V krajině se voda pohybuje v uzavřeném (krátkém) a otevřeném (dlouhém) oběhu. V minulosti byl podporován především dlouhý oběh, kdy měla voda odtéct co nejrychleji pryč. Dnes je cílem naopak podporovat krátký oběh a zadržovat vodu v krajině, protože jsme podporu dlouhého cyklu prostě přehnali.

Uzavřený oběh: voda se vsákne na místě, část obohatí podzemní vody, část je v povrchové půdě a vodních nádržích, část se následně vypaří z rostlinstva, ochladí své bezprostřední okolí a spadne v podobě srážek v dané lokalitě.

Otevřený oběh: všechna voda se nestačí vsáknout ani odpařit, rychle steče do koryt řek a jimi až do moře. Do krajiny se pak vrací jen nárazově v podobě přívalových dešťů a povodní. Krajina vodu nezdržuje, podzemní voda ubývá bez doplňování, krajina se otepluje a půda vysychá.

 

Půda stále pokrytá vegetací nebo mulčem a dobře zásobená humusem

Aby byla půda úrodná, potřebuje vody tak akorát. Ani moc, ani málo. Snad kromě pěstování speciálních rostlin, vyžadujících větší množství vláhy nebo sucha. Toto si příroda přirozeně reguluje tak, že si zachovává půdu pokrytou. Nikde v přírodě nenajdeme holou půdu. Buď je pokryta rostoucí vegetací a/nebo leží na půdě uschlé rostliny, spadané listí či větve, které následně svým rozkladem vytváří pro půdu humus. Jakmile se někde půda z nějakého důvodu obnaží, rychle zaroste. Obvykle říkáme plevelem. Ale to jen příroda zaceluje ránu na svém povrchu tím nejrychlejším, co má k dispozici.

Na zahradě k půdě přistupujeme stejným způsobem. Snažíme se nemít nikde obnaženou půdu. Prostor kolem stromů, keřů i květin mulčujeme, taktéž na zeleninových záhonech používáme hojně mulč. Díky mulčování chráníme půdu před vlivem slunce a větru, odpařováním a odnášením úrodné vrstvy. Při dešti se voda optimálně vsákne do půdy a udrží se v půdě delší dobu, a to i během suchých horkých dní.

Na holé a chudé půdě bez humusu, což můžeme vidět na všech zemědělských polích, je její horní vrstva vysušená a uzavřená. Vytváří na první pohled viditelnou pevnou, suchou krustu. Při dešti pak stihne do sebe pojmout jen malé množství vody. Většina vody opakovaně odtéká přes potoky a řeky pryč z krajiny a navíc část úrodné půdy odnáší sebou. Na rovině se vytvoří díky nenasákavé vrstvě kaluže, ze kterých se voda postupně vypaří, zbude po nich jen popraskaná, vysušená půda. Holá půda na polích ztrácí humus a tím i svou úrodnost. Rostliny na nich mohou růst jen s použitím velkých dávek umělých hnojiv a opakované orbě. Je to však začarovaný kruh, protože jak orba, tak umělá hnojiva půdu dále vyčerpávají a tak, aby se zajistila vyšší úrodnost, musí se použít ještě vyšší dávky hnojiv… Tento systém je logicky dlouhodobě neudržitelný a je nejvyšší čas ho změnit. Protože všechna ta umělá hnojiva, pesticidy a herbicidy proti „plevelům“, se pak stávají součástí potravního řetězce nás, lidí. Je třeba začít pěstovat plodiny opět podle přírodního scénáře, který je samotnou přírodou v praxi ověřen mnohými staletími.

Zdravá půda funguje jako houba. Tuto funkci jí zajišťuje humus, vytvořený z rozložené organické hmoty. Humózní půda má dokonalou strukturu. Je pórovitá, obsahuje jak vodu, tak i vzduch, což je přínosné pro růst všech běžných rostlin. 3 litry zeminy údajně vsáknou 1 litr vody. Je tedy výhodnější držet vodu v půdě, než pro ni stavět přehrady a pak z nich půdu zalívat.

Voda teče shora dolů, jak je známo a tak je dobré si uvědomit, v jakém terénu se naše zahrada nachází. I sebemenší sklon způsobuje, že nám voda ze zahrady odtéká. A to je škoda. Vodu můžeme na pozemku zadržet a využít. Změnou sklonu lze vytvořit vlhčí místo i na dříve suchém pozemku. Možnosti jsou různé - vybudování jednoho nebo více svejlů, teras, jezírka či rybníčku, záleží na velikosti pozemku. Vodní prvky na zahradě se navíc brzy stanou útočištěm mnoha užitečných živočichů, bez kterých není možné přírodní rovnováhy dosáhnout.

Zahrada není zahradou, pokud v ní není život. Ze zahrad mizí ptáci i jiná zvířátka, protože na nich nemají vhodné podmínky pro život. Tomu napomáhají naše nové zvyklosti v posledních desetiletích, jako pěstování holých, umělých trávníků, minimum keřů a stromů, používání pesticidů, herbicidů a jiné chemie proti nechtěným rostlinám či živočichům. Mnozí z nás si asi ještě neuvědomují, že co škodí zvířatům, škodí i nám samotným. Co vylejeme nebo vysypeme do půdy, jako bychom pomalu nalévali sami do sebe. Tento fakt si naštěstí uvědomuje stále více lidí, kteří přestávají používat jedovaté přípravky a místo nich se učí starým ověřeným a účinným přírodním metodám práce na zahradě. Na svých malých i větších pozemcích začínají aktivně vytvářet prostředí vstřícné pro různé malé i velké živáčky.

 

Pítka a koupátka pro ptáky a jiná zvířátka

Jednoduchým a velmi přínosným prvkem, který můžeme zakomponovat do úplně každé zahrady, jsou pítka a koupátka pro různé ptáky, hmyz a jiné živáčky. Pítka mohou mít formu úplně obyčejných plastových nádob, které budeme doplňovat vodou, zejména v horkých dnech. K tomu poslouží např. květináčové misky, vaničky ze zakoupené zeleniny, lavory, stará umyvadla, apod., nebo můžeme zakoupit napajedlo z kamene, které bude v zahradě zároveň krásným estetickým prvkem. Pítka a koupadla by měla být prostorná natolik, aby se v nich ptáci mohli pohodlně obracet, hloubka max. 5 cm. Ideální je, když se stěny svažují pozvolna. Do pítka položíme klacík tak, aby se opíral o stěnu nádoby a jeho konec vyčníval nad hladinu. To pro případ, kdyby do vody spadl nějaký hmyz, aby se neutopil a mohl se po klacíku dostat z vody. Alternativou je kámen položený v nádobě tak, aby byl ve vodě jen zčásti. Pítko a koupadlo je dobré umístit na nějaké chráněné místo (alespoň z jedné strany), nejlépe takové, ke kterému se snadno nedostanou kočky.

My jsme postupně umístili kolem domu několik různě velkých pítek. Pravidelně každé ráno a večer se chodí koupat kosáčci do malé vaničky od zeleniny (20x15 cm), kterou jsme kdysi umístili jako úplně první pítko, než koupíme nějaké větší. Nakonec jsme ho tam už nechali. Leží na místě chráněném z jedné strany keřem. A přesto, že je přímo na okraji terasy, kde často pobýváme, kosáčci se i za naší přítomnosti přilétávají do něj vykoupat a napít. Oživují nám tak svou přítomností pobyt venku. Jsme rádi, že jim i takovýmto nejjednodušším vodním prvkem pomáháme a že na naší zahradě dlouhodobě zůstávají.

 

Svejly a terasy

Svejl je vlastně takový vykopaný příkop (brázda) ve svahu a k němu navrstvený násep na vnější stranu svahu. Jeho šířka a délka závisí na velikosti pozemku, sklonu svahu a jeho využití. Může být široký třeba jen 20 cm, ale i několik metrů. Ve svazích se dají vybudovat i užší či širší terasy nakloněné mírně do svahu. Svejly i terasy výborně chytají vodu, vsáknou ji do sebe a vytvoří podzemní zásobárnu vody ve formě dostatečně nasáklé půdy, která postupně zásobuje vodou všechny okolní rostliny i dlouho po dešti. Ve svejlech se po deštích může voda držet déle, než se postupně celá vsákne. Terasy a svejly můžeme nechat jen tak samovolně zarůst nebo do nich vysadit trvalky. Stromy vysazujeme pod svejl, nikoliv do něj, aby se voda dostala ke kořenům stromů.

My jsme si na naší svažité zahradě vytvořili na třech místech terásky - bylinkové a květinové. Teráskami se nám zvýšila pěstební plocha, rostliny nyní rostou v rovině a také pohyb kolem rostlin je mnohem pohodlnější. Chodíme po schodovitých teráskách, ne po nepříjemné šikmině.

 

Mokřady, tůňky, jezírka a rybníčky

Před založením jezírka či rybníčku si nejprve uvědomíme, k jakému účelu nám má sloužit. Kromě toho, že zlepší mikroklima na naší zahradě, bude domovem a osvěžením pro mnohá zvířátka a vylepší estetický dojem naší zahrady. Chceme se v něm koupat? Chceme jej mít pro chov ryb nebo pro koupání našich kachen? Chceme jej mít jen jako prvek vodního biotopu? Nebo jen tak pro potěšení oka? Pro výběr místa pro vodní prvek na naší zahradě je nejlepší vycházet z terénní přirozenosti našeho pozemku. Vodní prvek umístíme na nejnižší místo pozemku nebo využijeme prohlubní v daném terénu. Měl by do terénu přirozeně zapadnout, aby vytvářel dojem, že tam byl už odjakživa.

Mokřad je místo, kde voda odpočívá. Místo, které je celoročně nebo alespoň po velkou část roku zamokřené, často i s viditelnými vodními plochami. Je možné jej vytvořit tam, kde máme přirozeně podmáčenou plochu (často se nám tam drží voda). Další možností je vybrat místo, kde je možné stáhnout vodu z okapů a zpevněných ploch. Je vhodný také tam, kde není místo pro rybníček či jezírko. Je mnohem jednodušší na vybudování než jezírko či rybník. Pro mokřad není nutné použít žádnou fólii, s výjimkou lehkých písčitých půd, aby se neztrácela voda. Na vhodném místě tedy vyhloubíme cca 30 – 50 cm jámu o rozloze velké podle možností pozemku a našich potřeb a vysázíme do ní bahenní rostliny. Jámu můžeme vyhloubit s různou hloubkou, abychom mohli vysázet více druhů rostlin. Některé totiž rostou v hlubší, jiné jen v mělčí vodě. Mokřady jsou útočiště pro vážky, obojživelníky, čápy, volavky, čejky a mnoho dalších pozoruhodných druhů. 

Bahenní rybníček nebo tůňku můžeme vybudovat, nechceme-li se v něm koupat, ale můžeme jej osázet rybami a mít jej třeba i jako koupací rybníček pro kachny. Je vhodné vytvořit přechod mezi hlubokou částí a souší jako mělký okraj s bahenními a vodními rostlinami, podle hloubky, ve které se jednotlivým rostlinám daří. Tyto rostliny mají kromě jiného také důležitou čistící funkci.  Přechodová mokřadní zóna je důležitá nejen pro samočistící funkci rybníčku, ale také brání nadměrnému přehřívání vody v letním období. Navíc zabraňuje přemnožení komárů díky žábám, vážkám a dalším vodním živočichům, kteří žijí právě v těchto zarostlých březích a postarají se o to, aby se komáři vůbec nevylíhli.

 

Koupací a okrasná přírodní jezírka

Abychom zajistili čistou vodu v jezírku, neměly by mít do něj přístup ryby, kachny ani jiná větší vodomilná zvířata, která by vodu zakalila a pochutnala si na vysazených rostlinách. Je možné si vybudovat koupací jezírko i bez použití fólie, i když je to náročnější a zdlouhavější proces. Je to ideální, čistě přírodní řešení, kdy se k utěsnění použije pouze v přírodě se vyskytující materiál. Fólie má omezenou životnost, může být v průběhu používání jezírka poškozena a je umělá.

Jezírko bez fólie. Nehodí se na malé zahrady, kde by mohlo podmáčení z unikající vody z jezírka poškodit základy domu, apod. Je lepší jej stavět na větších pozemcích, kde se případný průsak rozplyne v půdě a vláhu využijí okolní rostliny. Ideální místo pro stavbu tohoto typu jezírka je místo s vysokou hladinou spodní vody nebo protéká-li vaším pozemkem potok. V takovém případě z potoka prokopete do jezírka přítok a odtok zpátky do potoka. Stačí vykopat jámu požadovaného tvaru a osázet břehy vhodnými rostlinami. Jezírko se samo naplní, není nutno jeho dno nijak utěsňovat. Podobně je možné vybudovat jezírko na místě, kde se z okolí přirozeně stahuje voda a udržuje se tam díky půdním průsakům a dešti.

V budování bezfóliových jezírek je mistrem nad mistry permakulturní farmář Sepp Holzer, který hospodaří na svých hektarových pozemcích v rakouských Alpách. Na svých svazích vybudoval několik desítek bezfóliových malých i velkých jezírek či rybníků a dalších vodních prvků, celkem o rozloze asi 3 hektary. Tvrdí, že je schopen svou metodou vytvořit jezírko i bez přítoku, pouze s dešťovou vodou. Jeho metodou utěsnění dna je tzv. „třesení dna“. Pomocí bagru, který stojí na dně jezírka ve 40 cm vody, protřepe dno úzkou lžící do hloubky  0,5 – 1 m. Při tomto počínání jemné částečky půdy klesnou a zhutní dno jezírka a po usazení se původní podloží změní v těsnící dno. Podle Seppa Holzera je možné touto metodou vystavět bezfóliové jezírko na téměř každém podkladu. Podle něj fólie brání vytvoření přirozeného vodního dna. Tvrdí, že vybudování bezfóliového jezírka touto metodou vyjde většinou i podstatně levněji než pořízení jezírka s fólií, protože potřebná práce bagru při dusání dna je menší než náklady na fólii a textilii. V jezírku je nutno vytvořit jak hlubokou, tak přechodovou mělkou mokřadní část s mnoha druhy rostlin, která zajistí samočistící funkci a přítomnost důležitých živočichů pro vytvoření fungujícího ekosystému. Hluboká zóna je důležitá pro vyrovnávání teplot v jezírku a v zimě nepromrzne až ke dnu. Tak ochrání přezimující živočichy. Pro vstup do vody můžeme umístit velké ploché kameny, dřevěné schůdky nebo molo. Podrobné informace k tomuto tématu můžete získat v knize Seppa Holzera: Zahrada k nakousnutí – permakultura podle Seppa Holzera.

Fóliové jezírko. Kompromisem mezi čistě přírodním jezírkem a bazénem s používáním chemie k čištění vody je jezírko s použitím fólie a samočistící okrajovou zónou. Velikost jezírka je zásadní pro zachování fungujícího samočistícího efektu. Minimální velikost je 40 m2, ale v praxi se ukazuje, čím větší, tím to lépe funguje. Akvaristé vědí, jak náchylné je malé akvárium s desítkami litrů vody a jak stabilní a skoro bezúdržbové je cokoli od 150 litrů výše. S jezírky je to obdobné. Běžné velikosti jezírek jsou od 80 m2. Do vyhloubené jámy požadovaného tvaru, ideální jsou vždy přirozené, oblé tvary, umístíme na dno geotextílii, která chrání poškození fólie, a na ni položíme fólii. Lepší volbou je vždy volit silnější fólii. Používáme rybníčkovou fólii a dáváme přednost termoplastu polyolefín před PVC. PVC, jak je známo, jednak svou výrobou škodí životnímu prostředí, tak se z něj také časem vylučují ftaláty (rakovinotvorná změkčovadla). Běžná fólie se nejdříve začne rozpadat v místech, která jsou vystavena slunečním paprskům a vyčnívají nad hladinou. Praktickým řešením je tedy položit na fólii ještě jednu fólii, ale pouze v pruhu kolem horní hrany jezírka nad vodou a asi 20 cm pod hladinou. Tento ochranný pruh fólie lze založit pod okrajovou dlažbu a je možné ji dle potřeby vyměňovat. Nedoporučuje se nastavování fólie, protože jakékoliv spoje jsou místem nejčastějších problémů. A pokud je to nutné, přenecháme to raději odborníkům. Fólie se pokryje vrstvou kačírku o velikosti asi 1 cm tak, aby zakryla fólii. Před napuštěním jezírka zabudujeme molo a/nebo jiné podvodní prvky, které chceme v jezírku mít.

Jezírko by mělo mít také hlubokou a mělkou čistící část. Hluboká část by měla mít alespoň 2 m, lépe více. Je to důležité pro zachování přírodní rovnováhy a stabilitu teploty vody. Mělká část může od okraje pozvolna klesat a měla by tvořit minimálně 40% plochy vodní hladiny. Do ní pak nasázíme různé druhy vodních rostlin, podle výšky vodního sloupce, který potřebují tyto rostliny ke svému optimálnímu růstu, každý druh má rád jinou. Pro oddělovací lem mezi hlubokou - koupací a mělkou - čistící částí, můžeme použít kameny, vodě odolné dřevěné desky (např. modřín), příp. betonové desky. Tento lem by měl být pod vodou, jeho horní okraj 30-40 cm pod hladinou, aby mohla voda volně proudit z hluboké do mělké části, čistit se a proudit zpět. Díky tomuto oddělení se nebude štěrk z mělké části sesouvat do koupací části, při koupání se nebudeme dostávat do kontaktu s vodními rostlinami, můžeme se o lem při koupání přidržovat nebo na něm sedět. Pro vstup do vody volíme velké nášlapné kameny nebo dřevěné schůdky, aj.

Bazénové jezírko. Stávající zahloubené bazény na zahradách je možno využít a elegantně relativně snadno přeměnit na samočistící „jezírka“ a to tak, že je jednoduše „utopíme“. Kolem bazénu vytvoříme mělkou čistící zónu. Dolů položíme geotextílii, na ni fólii polyolefín a pokryjeme ji kulatými kamínky, do kterých zasadíme různé druhy vodních rostlin. Někdy lze použít k utěsnění mělké zóny místo umělých materiálů pouze jíl. Nutné je zvýšit hladinu tak, aby voda z bazénu přetekla přes okraje do čistící mělké zóny a rozdíl mezi vodní hladinou a horní hranou bazénu byl 30-40 cm. Toto propojení koupací části a mělké čistící části zajistí samočistící funkci jezírka díky nasazeným rostlinám. Možná bude nutné navršit kolem mělké zóny zeminu, abychom docílili dostatečné výšky vodní hladiny s napojením na čistící zónu. V případě, že vám bazén protéká, postupujeme stejně, jen geotextílii a fólii položíme i na celou plochu stávajícího bazénu.

 

Zachytávání vody z okapů a její návrat do oběhu

Potřebujeme-li někdy rostliny na zahradě zalévat, pak ideálně dešťovou vodou. Sudy nebo jiné nádrže na zachytávání dešťové vody ze střechy jsou praktickým pomocníkem, jak vodu ze střechy při dešti nenechat bez užitku odtéct, ale zachytit. Dnes je v hobby marketech docela pestrá nabídka různých sudů v rozličných provedeních, barvách a z různých materiálů. Možným řešením je také velká nádrž zabudovaná pod zem, do které je dešťová voda ze střechy sváděna. Dešťovou vodu pak můžeme používat v suchých obdobích bez deště a vrátit ji tak zpět do půdy. Nezdá se to, ale vody naprší skutečně hodně. Sami máme v 7 sudech zásobu 1.540 litrů vody, která při spotřebě 10 konví denně vystačí s rezervou na 15 horkých dní.

Vypouštět vodu lze ze sudu klasicky ponořením konve nebo výpustným kohoutem v nejnižší části, nám se osvědčila průhledná výpustná hadice od spodní části sudu, zavěšená nahoře u okraje. Jednoduše ji sundáme a vložíme do konve, voda samospádem přeteče. Zároveň máme stále rychlou pohledovou kontrolu nad množstvím zbývající vody v zakrytém sudu.

I s touto vodou se vyplatí hospodařit s rozumem, tj. zalévat brzy ráno nebo večer, protože odpařit při slunci se klidně může polovina i více zálivky. Plus rostlinám připravíte teplotní šok politím sluncem zahřátých listů. Sudy by měly být vždy zakryté. Jednak kvůli rizika utopení živočichů a také z nich nebudou líhně komárů. I tady při oslunění funguje odpařování a nezakrytá voda postupně mizí.

 

Když se tyto vodní prvky začnou dařit zabudovávat do krajiny i na jednotlivých zahradách, bude to mít obrovský přínos globálního rozměru:

• Sníží se rozdíl teplot mezi dnem a nocí i mezi různými místy
• Zvýší se produkce rostlin a celých ekosystémů
• V půdě se bude zachycovat více uhlíku a tím se sníží koncentrace skleníkových plynů v atmosféře
• Zlepší se místní klima
• Sníží se extrémy počasí
• Vznikne trvalý dostatek vody.

A to stojí za to!